ZŠ Šafaříkova byla konečně ve Finsku!

Psalo se 3. dubna 2016 a v našich kalendářích se tučně vyjímal den D – den odjezdu ZŠ Šafaříkova do finské partnerské školy Alakylän koulu v Oulu, se kterou již několik let spolupracujeme a nyní jsme dva roky součástí projektu Erasmus +. My učitelé jsme tuto školu již v minulosti navštívili, ale nyní bylo vše jiné: se 7 vyučujícími cestovalo celkem 18 žáků 7.-9. ročníků projektového týmu. A protože je tento projekt hlavně pro žáky, tak jsme konečně cítili, že došlo k jeho naplnění, a byli jsme rádi, že krásy této země a přívětivost zdejší školy poznají i oni. Před lety pro nás byla tato cesta hodně vzdálený cíl a konečně jsme se dočkali! V Česku začaly panovat doslova letní teploty, ale my jsme nabalili zimní bundy, čepice a rukavice a vyrazili na sever za sněhem a mořem zamrzlým ještě i v dubnu….

V nedělních brzkých ranních hodinách nás dovezla CK Valaška do Vídně, odkud jsme letěli do Helsinek. Tam proběhlo již první vítání, protože jsme se zde setkali s chorvatskou částí výpravy a žáci tak mohli začít komunikovat se svými starými známými kamarády z chorvatské Veliké Ludiny, kde jsme byli přesně před rokem. Na letišti v Oulu jsme už „rozdali“ všechny děti do hostitelských rodin, kde celý týden bydlely. Byla to pro ně nezaplatitelná zkušenost, kdy si nejen mohly vyzkoušet svoje angličtinářské dovednosti v praxi, ale získaly také nové „bratry a sestry“ a poznaly život pravé finské rodiny se vším všudy. Pravda, spálení nohy ve finské sauně byl už asi „příliš finský“ zážitek…

A co nás už čekalo v samotné škole? Po úvodním ceremoniálu, na kterém se předávala kuchařka, na níž jsme my Češi, Chorvaté i Finové celý rok pracovali, se žáci účastnili po skupinkách tzv. „zimních olympijských her.“ Hry to byly vskutku velmi finské – házení gumákovou holínkou, sněhovými koulemi nebo běžkou, skupinové běžkování na společných běžkách a jiné aktivity, kterými se děti ve Finsku běžně baví. Ryze finsky jsme pokračovali hlavně ve středu, kdy celá škola podnikla výlet do Pikku-Syöte – oblasti, kterou se svými cca 400 m.n.m. považují Finové z přímořského a úplně rovného Oulu pravděpodobně již za „velehory“. Zde nás přivítala paní Zima s otevřenou náručí a s více než půl metrem sněhu, včetně čerstvě napadaného, což nám přišlo velmi úsměvné vzhledem k panujícímu téměř letnímu počasí v ČR. Vyzkoušeli jsme si chůzi na sněžnicích, stavění libovolného útvaru či stavby ze sněhu a navštívili jsme sobí farmu. Hádejte, koho jsme tam potkali! Santu a jeho soba Rudolfa! Jen Santa měl možná nos červenější než jeho pověstný sob…

Protože se celý druhý projektový rok točil kolem tématu vaření a tradiční kuchyně, nechyběly ani workshopy vaření. Pro Finsko tolik typické borůvky se použily na borůvkovou bublaninu a tvaroh s borůvkami, dále žáci vařili makarónový ajntopf a poté tradiční finský chléb flatbread. Takto si dokázali týmově uvařit svůj vlastní oběd a v rodinách zase večeři.

Velmi zajímavé byly i exkurze do tří firem – pekárny, firmy zpracovávající ryby a firmy vyrábějící dřevěné dekorační předměty zvláštní technologií, při které se dřevěné tvary vyřezávají silným proudem vody.

Pro žáky bylo jistě třešničkou na dortu páteční nakupování, při kterém jsme skoro museli dávat pozor, aby nebyl náhodou překročen hmotnostní limit našich zavazadel pod tíhou čokolád a bonbónů značky Fazer, které jsou pro Finsko tak typické. Tašky a baťůžky se nám zaplnily sladkostmi, Mumínkovskými výrobky i odporně chutnajícími Salmiaki, které se na první pohled falešně tváří jako náš lékořicový pendrek, ale kupujeme je spíše jako zlomyslný suvenýr a těšíme se, jak se bude obdarovaný asi tvářit, až ochutná…

Páteční den se sice nesl v duchu výborného celodenního programu, ale na každého z nás již začínala dopadat tíha loučení. V podvečer jsme se všichni sešli v nedalekém parku Koiteli, kde teče divoká řeka zvláštního hnědorezavého zbarvení plná jezů a v současné době i rozpukaných ledů. Všichni žáci sem dorazili se svými rodinami, opékali u ohýnku a proběhla první fáze loučení s chorvatskými dětmi, které odlétaly ráno dříve… Vody zdejší řeky se ještě více rozvodnily přívalem slz a je tedy otázkou, zda za záplavy, které v této oblasti vypukly ihned po našem odjezdu, můžeme tedy my, nebo jarní tající ledy…

Poslední finské kiitos (děkuji) a anglické goodbye padlo na letišti v sobotu ráno, kdy jsme s těžkým srdcem opouštěli svoje staré i nově nabyté přátele. Hostitelským rodinám, které se o žáky výborně staraly a v mnohých případech jim připravily nevšední zážitky, patří velký dík, stejně tak všem finským organizátorům i mým českým kolegům, kteří se na práci na projektu a zájezdu podíleli. Chorvatským i finským žákům i učitelům, kteří přijedou v květnu 2017, se budeme všichni snažit připravit stejně pestrý a zábavný program, aby se i pro ně stal takový pobyt nezapomenutelným zážitkem. Mgr. Hana Břoušková.